Jedním z nejdůležitějších výstupů projektu O leperiben byla výstava Khatar san?, kterou spoluvytvářel česko-romský tým pod vedením doktorky Sidiropulu Janků. Cesta k výstavě byla pro mě – jakožto studentku Masarykovy univerzity – poměrně přímočará. Doktorka Sidiropulu Janků vyhlásila seminář sociologické praxe, do kterého se mohl přihlásit téměř kdokoliv. Napsala jsem motivační dopis, dorazila na informační schůzku a pak jsem se už mohla jen těšit na konkrétní úkoly a zajímavé zkušenosti.
Protože jsem projekt sledovala dlouhodobě, věděla jsem, že rekonstruuje paměť romských dělníků, čímž zaplňuje bílé místo na mapě moderní historie a zmírňuje hrany česko-romského soužití. Výstava jako celek mi dávala smysl a byla jsem hrdá na to, že se na ni nějakým způsobem mohu podílet.
Jak jsem pracovala na výstavě Khatar san?
Práce na výstavě byla poměrně různorodá. Na seminář jsme se přihlásily čtyři a každá z nás dostala jiný úkol, kterým se měla zabývat. Mým hlavním úkolem bylo pomáhat s doprovodnými programy a zároveň být po ruce, když se něco namane. Na doprovodných programech jsem měla pracovat s Majkou a Věrou. Obě působily v Domu romské kultury (DROMu) a na projektu participovaly dlouhodobě. Obě jsou Romky. Obě jsem měla teprve poznat. Doktorka Sidiropulu Janků mi vysvětlila, že budu „jejich pravou rukou“. Přijala jsem to s jistými rozpaky. Nebyla jsem si jistá, co mě vlastně čeká a co se ode mě čeká.
Věru jsem poznala na informační schůzce v DROMu. V projektovém deníku jsem ji popsala jako „Romku středního věku“ působící „rázným dojmem“. Majku jsem poznala, až na první schůzce doprovodných programů. V den seznámení jsem ji charakterizovala jako „mladou Romku“, která „žvýká žvýkačku, má květované legíny a koženkové boty, výrazné líčení a je od rány. Občas se drsně zasměje a s ničím se moc nemaže“. Do projektového deníku jsem si napsala, že se „trochu bojím budoucí spolupráce“.
Přes počáteční pochyby však vše probíhalo bezproblémově. Zkonzultovaly jsme své nápady, rozdělily si úkoly a domluvily se na dalším postupu. Ačkoliv jsem nevěděla, zda a nakolik budu týmu prospěšná, již první schůzka mé rozpaky rozplynula: „Mám pocit, že mě Věrka bere celkem vážně, že mé slovo má váhu. Asi proto, že jsem ta studentka, že to všechno budu tlumočit Janků, že vím, jak se dělá struktura (…) Uvědomuju si, že mé místo v týmu má smysl a chápu, proč Janků chtěla, aby tam byl někdo z FSS. Věrka i Majka jsou schopné ženy, ale chybí jim intelektuální zázemí, které zase mám já. Vzájemně se můžeme obohatit, vzájemně se můžeme doplnit. (…) Ze schůzky mám dobrý pocit, odjíždím celkem nadšená, slibuji, že všechno hodím na net, a že pošlu Věrce naše ‚menu‘“ (z projektového deníku).
Výstavu instalujeme ve smíšeném týmu. Majka s Věrkou, čeští i slovenští studenti, muži z DROMu i mimo něj a celá řada dalších lidí, jež nedokážu vyjmenovat, se větším či menším dílem podílí na přípravě samotné výstavy. Mezi instalací výstavy jdeme s ostatními dobrovolníky na oběd.
Sedíme v restauraci v našem multietnickém týmu a mě napadá, že bych se chtěla učit romsky. Kromě toho se také ve mně probouzí zvědavost, chtěla bych o Romech vědět víc. „Nikdy mi to nepřišlo na mysl, vlastně jsem jen matně tušila, že něco jako romština existuje, ale připadá mi zajímavé do toho proniknout. Proč vlastně my Češi cestujeme na kraj světa abychom poznali jinou kulturu, když máme ve svém okolí tolik jiných kultur, které ignorujeme? Proč jezdíme za exotikou na Balkán a do Indie a na Tahiti, když můžeme zažít exotiku i tady doma?“ (z projektového deníku).
Zjišťuji, že bych chtěla poznat romskou kulturu, že bych chtěla pochopit odkud přišli a kam směřují, a proč vlastně to česko-romské soužití nefunguje tak, jak by mohlo. Do projektového deníku si píšu, že „čím víc toho o Romech vím, tím víc mi připadají všechny předsudky stupidní“, a že „bych se chtěla dozvědět víc a přestávám se jich bát“.
Nemohu nepřemýšlet o skrytém i otevřeném rasismu a veřejném i symbolickém vyloučení. Se slovenskou spolužačkou Michaelou se bavíme o tom, že na Slovensku jsou romské děti automaticky posílány do zvláštních škol, protože neumí jazyk. (V Čechách jsou Romové taky automaticky posíláni do zvláštních škol, ale to proto, že to jsou Romové, česky většinou umí dobře.)
Uvědomuji si, že problém není jen v tom otevřeném rasismu, ale hodně i v té marginalizaci. Výstava v Brně byla instalována mimo hlavní tahy města, v místě, kde mnoho pěších nechodí. Na vernisáži bylo špatně slyšet, protože kolem jezdily tramvaje. Pro výstavu o Romech město lepší místo nevyhradilo.
S dalšími dobrovolníky se střídáme na hlídání výstavy. Já hlídám zrovna v době kdy probíhají doprovodné programy pro děti, které jsme s Majkou a Věrkou připravovaly. Věrka pozvala děti z DROMu. Říkala, že bude problém je uhlídat. Myslela jsem si, že přehání. Nepřeháněla. Je jich asi deset, ale připadá mi, že je jich tak dvacet. Výstava je kupodivu baví, zvlášť telefon, naše workshopy je ale zas tak moc nebaví. Jako pedagožka totálně selhávám, vůbec nemám u dětí autoritu. Naštěstí je se mnou Věrka a Majka a další vychovatelky, které zvládají celou situaci s přehledem.
V průběhu workshopu nám Majka vypráví, jak učitelka na základní škole ponižuje jejího syna. Věra zatím debatuje se svým známým, který rovným dílem spílá Romům i bílé většině. Nadává, na bílé výzkumníky, kteří si z Romů udělali živnost a lítají po konferencích (přičemž „zkoumané objekty“ často nemají ani na chleba), ale nešetří ani svou vlastní etnicitu, kterou kritizuje pro nedostatek solidarity a jednoty.
Poprvé jsem nucena doopravdy přemýšlet nad tím, jaké to je být zkoumaný. Jaké to je, někomu o sobě vypovídat a pak jen čekat, co ten druhý s mou výpovědí udělá a jakým způsobem mě bude reprezentovat. Jaké pocity asi toto očekávání provází a jaká je pak reakce na konfrontaci s výpovědí? Asi vztek a bezmoc, nebo možná uznání, záleží na přístupu výzkumníka a na světle, v jakém svůj objekt zájmu odhalí. Je to pocta nebo ponížení být pro někoho objektem vědeckého zájmu?
Tohle je vlastně nejzažší bod, kam jsem v rámci svého prožívání česko-romských vztahů zašla. Od strachu před Romy, po jejich přijetí, od rozhořčení nad viditelnou a latentní marginalizací, po úvahy o tom, jestli vlastně není ponižující sloužit někomu za objekt vědeckého zkoumání.
Jak Khatar san? pracovalo na mně
Kdybych měla stručně shrnout, co u mě Khatar san změnilo, asi bych odpověděla, že jsem byla nucena přehodnotit své zažité představy a kulturní stereotypy. Sice jsem se nikdy nepovažovala za rasistku a jako studentka sociologie jsem měla dostatek nástrojů k tomu, abych si – přinejmenším pro sebe – dokázala vyvrátit většinu těch předsudků a stereotypů, co o Romech v majoritní společnosti panují. Přesto síla těchto stereotypních obrazů dopadala i na mě. Neprojevovala se však rasistickými názory, nýbrž spíše určitou formou xenofobie, strachem z neznámého. Nebylo to vědomé, spíše to bylo něco podprahového, něco jako respekt hraničící s obavami.
Co jsem vlastně o Romech věděla, než jsem začala pracovat na Khatar san? Vlastně téměř nic. Jako bílá dívka ze střední třídy jsem se stýkala převážně s dalšími bílými lidmi ze střední třídy. Můj názor na Romy se tedy formoval na základě toho, co jsem slyšela, viděla a věděla. Vlastně jsem pořádně nevěděla, co si mám myslet. Chyběla mi osobní zkušenost, která by můj názor nějak zakotvila.
Věrka a Majka byly vlastně první Romky, se kterými jsem kdy spolupracovala a také první, se kterými jsem se trochu blíž poznala. Moje latentní předsudky a stereotypní představy byly konfrontovány s realitou. Měla jsem možnost poznat Romy jinak, než jak o nich slyším z vyprávění, nebo jak je vídám v televizi. Skutečnost je samozřejmě daleko pestřejší než jakékoliv stereotypy a generalizace. Jak vlastně lze generalizovat rasu? Jací jsou například bílí? A v porovnání s kým? Jak se vlastně utváří identita: jak se vidíme my a jak nás vidí druzí?
Moje přehodnocení latentních stereotypních představ začalo tím, že jsem osobně poznala Romy. Dalším popudem k přemýšlení však paradoxně nebyla žitá zkušenost, ale teorie. Abych více pochopila, co se v rámci projektu O leperiben děje, přečetla jsem si článek Sidiropulu Janků O leperiben: Partnerství, etnizace a orientalismus v aplikovaném výzkumu.
Ten článek byl pro mě velice nosný. Uvědomila jsem si, že „Romové vždycky musí kulturně i sociálně být Romy“, protože „pokud dostatečně explicitně nepředvádějí svoje ‚romství‘, okolí tu jejich etnickou příslušnost udělá za ně“. Podobně jako u genderu: když není jasné, jaké máme pohlaví, okolí si vybere tu pravděpodobnější variantu a podle toho se k nám chová. „Nemůžeme gender nedělat. Nemůžeme etnicitu nedělat. Okolí musí vědět, na čem jsme a jak se k nám chovat)“ (z projektového deníku).
Považovala jsem (a stále považuji) za zásadní pomáhat druhým takovým způsobem, aby přitom neztratili důstojnost, a aby naopak mohli být hrdí na to, kdo jsou a odkud pochází. Pořád nějak věřím v rovnocenné partnerství mezi různými etnicitami, a když slyším rasistické poznámky od lidí okolo sebe, nezůstávám mlčet (s tím, že se mě to netýká), ale pouštím se do diskuze (jako by se mě to týkalo). Protože reprodukce negativních stereotypů a netolerance k jinakosti se mě týká, a protože po svých zkušenostech s Romy nechci zůstávat v té mlčící většině. Vím však, že mě ještě čeká dlouhá pouť, než si doopravdy utřídím svá stanoviska a budu schopná zaujmout k celé věci vyzrálý postoj – nebo až budu třeba nějakým způsobem schopna současný stav změnit.
Citované zdroje:
Sidiropulu Janků, Kateřina. 2014. „O leperiben: partnerství, etnizace a orientalismus v aplikovaném výzkumu.“ Biograf 59: 3-32.
Marta Kuchařová, studentka magisterského stupně