Nestává se mi to příliš často, ale vášnivě jsem se zamiloval. Co víc! Je to muž! Jmenuje se Štefan.
Poprvé jsem jej potkal v brněnském kině Art, když se promítal film Grandhotel Budapešť Wese Andersona. Samozřejmě, slyšel jsem o něm lidi mluvit už dávno před tím. Miloš Štědroň jej chválil při jednom z našich výzkumných rozhovorů a později jsem si dokonce uvědomil, že mi o něm vypravovala i jedna učitelka literatury. Vznášel se kolem mne, v těsné blízkosti. Možná jsme kolem sebe prošli v knihkupectví, ale já byl tehdy slepý. Až do toho večera. Objevil se na malou chvíli na samotném konci filmu u závěrečných titulků. Dlouho se nezdržel a zmizel po svém zvyku zadním vchodem. Když jsem jej poznal blíže, došlo mi, že v sále byl po celou dobu, jen já jsem jej zase neregistroval. Vykukoval na mne z nejrůznějších koutů promítacího plátna. Jeho slova se ozývala v promluvách protagonistů, tón jeho hlasu byl obsažen v hudbě a jeho tvář byla vepsána do obrazu. Byl všude, opravdu všude i přesto, že se při jednom z našich posledních setkání vyjádřil, že pro něj není nic tak nesnesitelné jako stavět svůj obličej na odiv a proto si například v divadle nejraději sedá do úplně poslední řady.
Oficiálně nás seznámil až jeden z mých nejbližších přátel, básník a kolega sociolog Petr Mezihorák. Ze zpětného pohledu se mi chce zakřičet: Jaké štěstí! Jaké štěstí, že tak znamenitého jazykového hráče mi představil právě Petr.
Od první chvíle si mě Štefan získal svou nenuceností a skromností. Nikdy zbytečně nestrhává pozornost na sebe, vždy se raději zajímá o druhé lidi, dějinné epochy nebo události. Nenechte se mýlit, je vynikající a příjemný společník. Není z těch, kteří sedí za stolem nebo postávají v rohu pokoje a za celý večer nevydají hlásku. Naopak! Nezdráhá se přátelsky a živě diskutovat na nejrůznější témata. Je přitom vždy pozorný a trpělivě naslouchá, co jiní říkají, aby vzápětí přidal postřeh svůj, jež nezřídka svou povahou převyšuje úroveň vedené rozpravy. Možná právě proto je jeho přítomnost mezi lidmi tolik vyhledávána. Za svůj život tak stačil poznat ohromující množství lidí, o nichž dokáže dlouze vyprávět a vystihnout přitom to zásadní z jejich osobních historií.
O slovo však přichází ve chvílích, kdy se reflektory pozornosti zaměří na něj. Když už jej okolnosti nebo nějaká osoba donutí vyprávět příběh jeho života, činí tak s nechutí, ale zároveň s ohromující dávkou elegance a se spoustou pronikavých analytických vhledů. Svou vlastní osobu přitom upozaďuje natolik, aby bylo možné nerušeně pozorovat, co se děje kolem něj. On je jen rozhlednou, z níž můžeme nahlédnout svět okolo.
Jeho myšlení se sympaticky drží při zemi. Opakovaně se nechává slyšet, že jeho schopnosti k myšlení čistě abstraktnímu jsou nepatrné. Myšlenky se u něj odvíjejí výlučně od předmětů, událostí, postav; vše čistě teoretické a metafyzické pro něj zůstává nenaučitelným. Na místo abstraktního teoretizování se proto raději zabývá každodenními životy. Z tohoto důvodu jsou rozpravy s ním prodchnuty konkrétností a jasností. Druha v konverzaci nikdy nenechá na pochybách, co má přesně na mysli, když například díky své cestovatelské vášni vykresluje ducha evropských metropolí.
Přestože má láska k němu není nutně politické povahy, jeho další milou vlastností je ideový i praktikovaný kosmopolitismus a velmi rezervovaný postoj k nacionalismu. Štefan nikdy nerozuměl tomu náhlému zvratu v lidských myslích ve chvílích velkých dějinných vypětí, kdy se ještě včera nerozluční přátelé dnes obracejí k sobě zády a jdou si rozvážnou chůzí ke svým asistentům pro nabité zbraně. Jeho kroky vedly vždy přesně opačným směrem. Pokud to bylo jen trochu možné, hledal nejrůznější spojence napříč hranicemi znepřátelených mas, aby je sjednotil do hnutí, jež by vyslovilo společně slovo Evropa.
Definitivně jsem mu ovšem propadl v našich dlouhých večerních rozhovorech. Ne snad kvůli tomu, co říká (i když to je samozřejmě také důležité), ale jak to říká. Jeho užívání jazyka je bez nadsázky strhující. Jde vždy přímo k jádru věci, neirituje zdlouhavostí, nepopisuje věci, jež ke svému výkladu nepotřebuje. Opak mu vždy vadil na klasických romanopiscích. I přes tento řekněme úsporný styl je jeho vyjadřování plné krásných slov a vět, zvukomalebných slovních spojení a nádherně složitých větných konstrukcí, v nichž se ovšem člověk bez problémů orientuje. Nejvíce však zbožňuji jeho schopnost zastavit se u nepatrného detailu svého příběhu a ohmatat jej chapadly jazyka ze všech možných stran. Jednu osobu, jeden pohled nebo událost je schopen zachytit v mnoha větách a žádná z nich nepřebývá. Každá odkryje jiný aspekt studovaného jevu. Lehce se tak stane, že i když vypráví banální historku, dokáže ji podat takovým způsobem, že mu visím na rtech a s netrpělivostí srdce čekám na každé další slovo, větu, odstavec, stránku, kapitolu, knihu. Snad ještě nikdy se mi nestalo, abych s někým cítil tak hlubokou niternou spřízněnost. Občas mívám až nesnesitelně působivý pocit, že mezi našimi těly existuje zvláštní spojení. Zejména ve chvílích, když mi v uších jeho slova znějí jako má vlastní.
Jako většina zamilovaných jsem mu ovšem pod tíhou svého divokého citu nucen odpustit řadu slabostí. Vlastně vše, co je na něm fantastické a co mě magneticky přitahuje, se po čase stává přesně tím, co působí ve prospěch sil odstředivých. Ale co by to bylo za lásku bez hlubokých rozporů a paradoxů, že. Nenávidět a milovat!
Teď konkrétně. Vždy, když rozšafně a nostalgicky rozpráví o Vídni svého mládí, nemohu se zbavit pocitu, že podléhá jisté idealizaci. Tam, kde kdysi viděl spor, dnes vidí soulad; kde panoval chaos, teď vidí harmonii. K jeho obraně je ovšem potřeba říci, že když člověk pronikne pod vrstvu takovýchto obecných tvrzení, odhalí nám cele vnitřní spornost tehdejšího světa. Zdá se mi také, že občas se v jeho řeči mihne stín jakéhosi podivného druhu esencialismu. Zejména v okamžicích promluv o lidské přirozenosti nebo pudovosti, jež byla zejména u mladých potlačována vídeňskou pokryteckou měšťanskou morálkou. Tento sklon si vysvětluji jeho duchovním připoutáním k Sigmundu Freudovi. Při našem příštím setkání mu do jeho neviditelné sbírky věnuji několik knih Michela Foucaulta.
Velké starosti mi také dělají jeho sebevražedné sklony.
Ale co! Všechno jsem mu ochoten odpustit, jen abych jej zase slyšel vyprávět! Musím na něj neustále myslet a mluvit o něm se svými kamarády. Mám tendenci používat jeho obraty, myšlenky nebo slova v diskusích až se z toho ostatních chápe amok. Já si ale nemohu pomoci. Nedaří se mi jej dostat z hlavy. Když se loučíme, už začínám v duchu odpočítávat dny do našeho příštího setkání.
Ještě mi o sobě zdaleka neřekl všechno, nevyprávěl mi o spoustě historických postav, o nichž ví téměř vše a má v oblibě o nich sáhodlouze vyprávět. Nemůžu se dočkat chvíle, kdy zase spolu budeme u mě v pokoji, ve vlaku nebo na lavičce v parku dlouze hovořit na nejrůznější témata. Nebo klidně i jen vzpomínat na včerejší svět.
Navíc si pečlivě pěstoval knír dlouho před tím, než to bylo cool.
Miluji tě, Štefane Zweigu!
Petr Kubala, student doktorského stupně