Sloupovím ponurého antichrámu

Etnografie Ústředního autobusového nádraží Zvonařka v Brně

Úterý 5. 5. 2015, 12:45 – 14:20

Cítím, jak se mi batoh přes triko a rozepnutou košili lepí na zpocená záda. Zdá se, že do Brna přišlo něco na způsob letního, parného dne. A já mířím na „autobusák“. Proplétám se zástupy nakupujících či jen tak „zevlících“, poflakujících se lidí v Nákupním centru Vaňkovka, abych se pak přes závěrečný můstek na rohu ulic Zvonařka a Trnitá vyskytl v místě, kde bych si zrovna v tu dobu přál být ze všeho nejméně. Tohle je Zvonařka, rezivějící antichrám pozdně moderního komunistického materialismu. Místo, kde na rozdíl od Vaňkovky nikdo jen tak „nezevlí“ ani se nepoflakuje, protože pobyt zde chce mít každý jaksi instinktivně co nejrychleji za sebou.

Scházím po schodech, loučím se s posledními slunečními paprsky. Stín nízko položené střechy „autobusáku“ mě vtáhne a já v ten moment cítím, že se nořím do jiného světa. Do světa nových pachů, hluků, obrazů a tvarů. Zápach se dostavuje jako první vjem: pod vlnitým plechem střechy jako by se držely výfukové plyny všech autobusů, které tudy projely od roku 1985, kdy byl provoz střechy zahájen. Ocitám se před zastávkou s číslem 42 a jako by mi chtěla potvrdit moje první dojmy, proti mně spěchá vstříc (dosud nepřítomnému) autobusu postarší ztěžka oddychující žena. Její neustávající suchý kašel rezonuje oblakem smogu jako (rozhodně ne němá) výčitka.

Překračuji kaluže a drobné ostrůvky zaschlých skvrn nejrůznějších tvarů a velikostí, které jako by někdo poprášil šedavou vrstvou prachu: vše je tu jaksi špinavě zastřené, jako přikryté šedým závojem. Pozoruji rezavějící podpůrné sloupy, podivuji se nad zvláštními „odpadkovými koši“ v podobě starých rezavých barelů a zlehka při tom klopýtám o popraskaný asfalt nástupiště, neboli perónu. Naštěstí i v bezosobní šedi autobusového příkrovu lze objevit prvky neplánované lidské tvořivosti. Pronikáním zašlého, čistě funkčního modelu nádraží s estetickými prvky konzumního pozlátka (zejména reklamy, která nás „láká“ na svoje jinotaje a pokušení) vzniká podivuhodná koláž jakéhosi nepatřičného, „podbízivého industriálu“.

Sedám si před autobusovou zastávku, kde se před dveřmi do autobusu již podélně štosuje asi desítka pasažérů. Konejšivý, mateřský úsměv Veroniky Žilkové mě vybízí, abych si na lavičce udělal pohodlí. Opěrátko zároveň lícuje s kusem zdi, kterou se vynalézavý stánkař rozhodl využít jako „věšáku“ pro svoje zboží – černá trička s obrázky smrťáků a metalových kapel. Teď jsem jimi doslova obeskládán.

Kromě mě nikdo nesedí. Podle rozestupů cestují všichni jako jednotlivci, až na pár tvořený hubeným mužem s rozcuchanou šedivou kšticí a asi 12 letou holčičkou. Ve frontě každý tráví čas po svém: kudrnatá dívka ukusuje sýrový croissant, přísná hubená žena středních let s někým „šéfovsky“, nejspíš pracovně, telefonuje. Většina jen tak postává, indiferentně kouká po okolí, směrem, odkud by se měl přibližovat očekávaný autobus. Někteří nervózně přešlapují. Holčička se živě směje na zakaboněného „parťáka“, nejspíš na dědečka.

V průběhu svojí „návštěvy“ si opakovaně, snad co 10 minut, uvědomuji, jak je hluk na nádraží vlezlý a otravný. Jde o výsledek působení několika faktorů. Především jsou to řvoucí motory autobusů, kterých se pod střechou v tuto dobu střídá asi 5-7 v jeden moment. Zřetelně se k němu ale přidává i organický hluk města, odněkud zdálky se vtírá rachot sbíječky a kovové dunění typické pro těžké stavební stroje jako bagry a velké náklaďáky. Tohle temné dunění města jako by se tu pod vlnitou střechou koncentrovalo a ještě zesilovalo svůj efekt. Tohoto zesilujícího efektu až bizarně nízko položené střechy si všimnu v momentě, kdy několik desítek metrů ode mě krátce zatroubí do kapesníku mladá žena s krosnou: mám pocit, jako by mi zafuněla rovnou za krkem.

Lidé se kupí kolem nástupišť, jako by území kolem obtékala žhavá láva a oni se museli zachránit jedině poslušným, křečovitě nehybným stáním ve frontě. A pak rychle, co nejrychleji to odpudivé místo opustit. Nejdřív jsou roztroušení, vždy přichýlení k nějakému objektu – k lavičce, ke sloupu, k tabuli s jízdním řádem. Pak se to najednou „přehoupne“ a cestující se začnou řadit. Kolik lidí tvoří frontu? Ke stojícímu vysportovanému mladíkovi přichází veselá hnědovlasá dívka v černé halence. „Zdárééék!“ volá na něj, je vidět, že se znají, a v ten moment už stojí dva. Po chvíli odněkud přichází opálená dívka v růžové minisukni a stoupá si beze slova automaticky za mladíka. Najednou se jako na povel začnou srocovat i ostatní a během několika desítek vteřin přede mnou místo rozpačitého hloučku stoji disciplinovaný špalír.

Napadá mě, že při stavbě bylo nejspíš záměrem udělat toto místo co nejméně pohodlné, aby se tu kdokoliv zdržoval co možná nejméně. Stánky podél ulice Zvonařka jsou vyklizené. Převážná část areálu nádraží se jeví jako nehostinná, výhradně „tranzitivní“, určená k pobytu po dobu nezbytně nutnou. „Architektonickým archetypem, k němuž se ta architektura hlásí, je bunkr, případně vězení či krematorium,“[1] a kdo by chtěl dobrovolně trávit svůj volný čas v bunkru?

[1] Z románu Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo (Torst 2014).

Jan Váňa, student doktorského stupně