Chodila jsem tudy každý den. Do školy, na oběd, do obchodů. Vždy touto cestou. Snad abych se přesvědčila, že domeček stále stojí, že nám ho nikdo nevzal, že si ho snad kvůli tématu výstavy nevyhlédl nějaký vandal. Vždy jsem alespoň nahlédla do okna, snad abych viděla, zda je někdo uvnitř, nebo abych se přesvědčila, že pan Tulej, jeden z pamětníků, je stále na obrazovce televize a hovoří o svých pracovních zkušenostech a o důležitosti práce v životě člověka. Stejně tak pamětnice paní Lázoková, která skrze televizní obrazovku vypráví o svazu Romů-Cikánů a o jejím zakladateli panu prokurátoru Holomkovi. Když jsem ale měla zrovna kustodskou službu či času trochu víc, usedla jsem do „kuchyně“ nebo „obýváku“ naše stylizovaného domečku a četla si a poslouchala. To vše tak nějak po kouskách, abych si některé z pamětí našich Romů šetřila na další návštěvu. Úžasné bylo, že opravdu při každé další prohlídce jsem objevila cosi dalšího, cosi nového. Ovšem výrok pana Tuleje: „Důvěru, já jaksi, oni mají ve mně a já v nich. My si důvěřujeme“, ten jsem znala od první prohlídky, ten mi díky své síle zněl v hlavě, i když jsem na výstavě právě nebyla. Pokaždé, když jsem výstavu opouštěla, jsem více a více souhlasila s výrokem jednoho z pamětníků, pana Zimy. „Je to jiné…“ A možná právě proto tak poutavé, tak skvělé, tak silné, tak opravdové.
Khatar san? – místo pro mě
Výstavu Khatar san? jsem propagovala především na středních školách a gymnáziích. Ředitelé a vyučující reagovali na výstavu a její téma velmi pozitivně. Bohužel doba konání výstavy byla pro většinu škol prý příliš krátká na to, aby pozměnily své učební plány a přišly za námi až do domečku na nádvoří Pražákova paláce. Nakonec však alespoň dvě z oslovených škol opravdu dorazily a výstavu zhlédly. O výstavě jsem dále informovala také děti, které navštěvují Muzeum romské kultury v rámci projektu Doučování a pomocí nich se snad zpráva o výstavě šířila dále i do jejich rodin a škol. Informace v podobě tištěných materiálů s náplní výstavy a doprovodnými programy také vyplnily kavárny, restaurace, fakulty či se Brněnští o výstavě mohli dozvědět prostřednictvím šipkované, kterou jsme v centru Brna uspořádali – celé jsme ho ozdobili šipkami a popisky, které směřovaly na nádvoří Pražákova paláce.
Jelikož jsme chtěli mít přehled o tom, jaká je návštěvnost a kdo jsou lidé, jež výstavu navštěvují, bylo třeba sehnat dostatek kustodských nadšenců, kteří by přehled o návštěvnících zajistili. Navíc nespornou výhodou pro návštěvníky byla možnost si s těmito pomocníky po zhlédnutí výstavy promluvit, sdělit své dojmy nebo se zeptat na některé nejasnosti. Poslední čtvrtek výstavy jsme se i s ostatními dívkami staly také součástí živé knihovny. Jeden z romských pamětníků totiž bohužel nemohl dorazit a tak jsme ten poslední chybějící článek, chybějící knihu, ze sebe udělaly samy.
V průběhu výstavy jsem chtěla pomoci, kde bylo právě potřeba, a tak jsem se na tři týdny stala přechodně elektrikářkou, opravářkou, malířkou pokojů našeho domečku. Každá z aktivit okolo výstavy mě až překvapivě naplňovala. Nakonec má Khatar sanová zkušenost nekončila v Brně na nádvoří Pražákova paláce, ale pokračovala dál na Piazettu Národního divadla v Praze a pak na sever do Ústí nad Labem.
Práce všeho druhu
Khatar san? – místo pro všechny, ale jen některé
Vzhledem k tomu, že jsem se většinu času věnovala kustodské činnosti, měla jsem možnost vyslechnout si spoustu dojmů a názorů. Díky pozorování jsem si mohla udělat také obrázek o tom, kdo výstavu navštěvuje či kdo se jí naopak vyhýbá.
Jací návštěvníci měli výstavu Khatar san? zhlédnout, tak trochu předurčilo rozhodnutí Magistrátu města Brna. Ten totiž nepovolil postavení expozice na nádvoří Místodržitelského paláce. Změnou lokality se počet potenciálních návštěvníků za prvé určitě snížil a za druhé omezil pouze na určité typy lidí. Na nádvoří Pražákova paláce totiž lidé ve většině případů chodili cíleně, za naší výstavou. Bylo zde pouze minimum lidí, kteří šli „jen tak kolem“, jak by k tomu určitě docházelo před kinem Scala.
Obecně výstavu nejčastěji navštěvovali mladí lidé, především studenti. Většina oslovených uváděla, že studují obory s humanitním zaměřením (FSS, FF). O výstavě se v mnoha případech dozvěděli ze školy či z tištěných materiálů zanechaných v kavárnách. Skvěle však také fungoval „Khatar sanový řetězec“. Návštěvníci často uváděli, že se o výstavě doslechli od svých přátel a známých, kteří už v „domečku“ byli. A i tito návštěvníci nám slibovali, že výstavu budou šířit dále a navrhnou její zhlédnutí dalším svým přátelům.
Výstava se dál šířila především mezi mladé, kteří jsou vůči jiným etnikům obecně tolerantnější a téma výstavy jim tak mohlo být bližší. Opět nám tak trochu ublížilo umístění výstavy, jelikož jsme tím přišli o častější negativní pohled na téma výstavy. Takovou situaci totiž popisuje ve svém článku pro časopis Nový Prostor i doktorand sociologie Petr Kubala, který informoval o návštěvnících ostravské verze Khatar sanu. Výstava, jež byla situována na Mírovém náměstí, neměla nouzi i o pohoršené a nesouhlasné projevy kolemjdoucích. Takové reakce jsme v Brně příliš nepozorovali – brněnská výstava jednoduše postrádala „obyčejné“ kolemjdoucí.
Khatar San? v Praze
Přestože lidé na výstavu zavítali především cíleně, při své kustodské činnosti jsem odhalila i takové tři skupiny návštěvníků, jejichž prvotním záměrem bylo něco jiného, než právě naše výstava. První skupinu tvořili mladí lidé, jejichž návštěvy výstavy byly spojeny s návštěvou nově otevřené kavárny Praha, která se nachází na nádvoří Pražákova paláce. Díky tomuto nově vytvořenému prostoru jsme tak získali další zpravidla spokojené, ba přímo nadšené návštěvníky. Další, menší skupinu tvořili lidé důchodového věku. Ti na nádvoří zpravidla zavítali při své procházce městem. Jeden starší pár mi na otázku, co je na výstavu přivedlo, odpověděl:
„Chodíme tudy každý den na vycházku a koukáme, že je tu něco jinak než obvykle. Tak si to chození alespoň zpestříme.“
A podobných odpovědí jsem si vyslechla více. Třetí skupinou byli návštěvníci Filharmonie Brno. Budova Filharmonie totiž sídlí hned vedle Moravské galerie, tedy vedle Pražákova paláce. A proto se stávalo, že si chvíli před koncerty výstavu prohlíželi dámy ve večerních róbách a pánové v obleku. Expozice jim tak (snad příjemně) „vyplnila“ zbývající volný čas před představením.
Zpočátku mě překvapovalo, že, pominu-li doprovodné programy, nezaznamenala jsem mnoho návštěv Romů. Důvodem může být fakt, že výstava byla situována daleko od jejich „rajónu“ (tzn. především ulice Cejl, Francouzská a Bratislavská a jejich okolí). Je možné, že měli pocit, že by byli příliš na očích většinové společnosti. S tímto názorem souhlasila i sociální pracovnice Věra. Situaci okomentovala tvrzením, že
„možná, kdyby to bylo blíž k nim, měli by větší pocit, že je to jejich, že můžou výstavu navštívit, že můžou vstoupit. Škoda toho Moraváku (pozn. původní plánované umístění výstavy), to by pro ně bylo asi lepší.“ (Věra Khaouni Ivicová)
Khatar san? – místo pro dojmy, názory i vzpomínky
V úterý 18. listopadu kolem šesté hodiny večerní byl domeček prázdný. Chtěla jsem právě odejít a vrátit se až v sedm, kdy se výstava zamykala. V ten okamžik do „migrační předsíně“ vstoupil společensky oděný pár ve středních letech. Napadlo mě, že to bude další z případů, kdy si návštěvníci „zaplní“ zbývající čas, než začne představení ve filharmonii. V tomto případě tomu tak nebylo, tito návštěvníci byli na výstavě na doporučení své dcery.
„O výstavě nám řekla dcera. Studuje tady v Brně a na výstavě už byla. Navrhla nám, až pojedeme na ten koncert, abysme přijeli dřív, abysme měli dost času se tu kouknout. Na takovéto téma máme s manželem odlišný názor, tak jsem byla zvědavá, jestli se kvůli tomu nepohádáme. Já jsem optimistka a doufám, že nastane doba, kdy bude jedno, jakou máš barvu pleti, hlavně jestli jsi pracant. Manžel to vidí jinak, viď.“
„Já si prostě myslím, že když člověk chce, najde si práci vždycky. No dobře, tak skoro vždycky. Prostě se jim nechce. Ale rád bych se mýlil.“
Diskuze pokračovala v odlišných názorech tohoto manželského páru, avšak dospěli i ke shodě. Výstavní prostor okomentovali jako úžasný a polohu výstavy chápali především jako její výhodu a přednost.
„Sem přijdou asi hlavně příznivci, ne? To je přece dobře, výstava bude mít pozitivní reakce, bude mít úspěch, ne?“
Možná si tak neuvědomili, co za následek lze očekávat. Právě negativní reakce mají svou velkou hodnotu a jsou nezbytné k objektivnosti a účelnosti celé akce.
Dalším z „vyzpovídaných“ byl také pan Jaroslav. Důchodce, který celý život pracoval jako strojvedoucí, výstavu navštívil v neděli 16. listopadu večer. Husovou ulicí chodí pravidelně, ale výstavy si všiml právě až v neděli. Dle svých slov si expozici pozorně prohlédl a veškeré informace ho donutily zavzpomínat. Posadil se do dětského pokoje na jednu ze stoliček a sám bez vyzvání se se mnou podělil o dojmy z výstavy i o trochu svého životního příběhu.
„Byl jsem s klukama cikánskýma na vojně a byli to nejlepší kluci v rotě. Pro mě to teda nejsou žádný Romové, jsou to Cikáni, ale to neberte jako nadávku, já je tak prostě beru. Ale tyhle kluci, ty byli pracovitý, bezprostřední, srdeční. Škoda, že po vojně už jsem je neviděl.
Víte, mně se nelíbí, jak je na ně hlavně v dnešní době nahlíženo. Nemají to jednoduché, ale to si neuvědomujeme. Hážou se všichni hned do jednoho pytle… Já bych nechtěl být v jejich situaci, můžu být vlastně rád, že jsem bílej. I když dřív se to tak nebralo. Ti, co zažili komunismus, na něj asi musej vzpomínat v dobrém. Jako tady ten pan Horváth, třeba. Já se mu nedivím. Za komunistů měli práci, snáz získali bydlení. Já určitě nechci minulý režim obhajovat, ale jim bylo určitě líp.
A co maj dělat teď? To je jak začarovaný kruh. Češi furt tvrděj, že se maj Cikáni začleňovat, ale vlastně jim to nedovolej. To nemá asi řešení, taková situace, ale přál bych si, aby se to někam posunulo. Aby si i ty mladý vzali z těchhle lidí (pozn.: pamětníků) příklad, aby se, i když maj těžší podmínky, snažili najít si práci. Aby zase nečekali, že je vše zadarmo, to by taky nebylo dobře.“
Z výpovědi pana Jaroslava je cítit, že je objektivní a vůči romským občanům tolerantní. Jako většina dotázaných návštěvníků však svou úvahu zakončuje slovy „začarovaný kruh“. Z toho je patrné, že výstava návštěvníky skrze minulost romských dělníků především přiměla přemýšlet o jejich současnosti a budoucnosti, která se jim obecně jeví jako neřešitelná. Jejich vize do budoucna by se daly shrnout následujícím výrokem: Stále bude dost Gadžů, kteří budou mít protiromské nálady, a stále bude dost Romů, kteří budou tyto protiromské nálady vyvolávat. Zda je na tom něco pravdy, ať posoudí jiní. Důležité je, že výstava vyvolala diskuze, zamyšlení, souhlasy i pár nesouhlasů.
Lucie Skalníková, studentka magisterského stupně