Města jsou složitý slepenec politických, ekonomických a sociálních vztahů; jsou složena z lidí, budov, technologií, pravidel, norem, zvyků… liší se velikostí, ekonomickou situací, složením obyvatelstva, kulturou… jak se v této změti vyznat?
Města staví, přestavují a udržují v chodu lidé. Zároveň ale existuje experty i politiky přijímané přesvědčení, že fyzické prostředí města zásadně ovlivňuje život svých obyvatel.
Tím, že je město součástí každodennosti mnoha z nás, stává se tak trochu neviditelným: uvažování nad něčím, od čeho nemáme odstup a co nás navíc materiálně velmi přesahuje, je vždycky docela složité. Navíc města působí tak trvale a neměnně. Ačkoliv se neustále staví nové budovy, bourají ty staré, pořád máme nějaké ulice rozkopané, mění se linky tramvají… materialita města v nás vzbuzuje dojem, že se vlastně nic nemění: když vidíme novou budovu, snadno zapomeneme na tu, co tam stála předtím.
Chtěla bych vám nabídnout tři vzájemně provázané pohledy na současná města. Poukážu na výrazné rysy, které podstatně ovlivňují způsoby, jakými jsou města spravována a utvářena. Jedná se samozřejmě o témata, která není možné vyčerpávajícím způsobem obsáhnout v blogovém příspěvku. Přesto věřím, že i tento stručný nástin může nabídnout jiný způsob vnímání toho, jaká naše města jsou a proč – a zda s tím jako jejich obyvatelé můžeme něco dělat.
Města jako místa růstu
O českých městech můžeme s určitými limity mluvit jako o městech post-socialistických. To znamená, že ačkoliv byl jejich vývoj čtyřicet let odlišný, nyní se naše města snaží dohánět západní trendy, a to včetně kopírování většiny chyb, kterými si prošla i města v rozvinutých zemích.
Města byla vždy hlavními centry obchodu. Není tedy ničím překvapivým, že na česká města v současnosti dopadá mezinárodní dělba práce, rozsáhlá privatizace i pokles státní moci. Města se zapojila do nekonečného soupeření o zdroje, chtějí přitáhnout co nejvíce investorů, evropských dotací i vhodné obyvatele (nejčastěji ty vysokoškolsky vzdělané v technických profesích, ale i tzv. kreativce). Města tak vytvářejí podmínky, které přímo odpovídají poptávce. Jedná se ale o spekulativní aktivitu, kdy se vynaložené náklady nemusí vyplatit. A i v případě úspěchu je na místě se důsledně ptát, komu se má vlastně co vyplatit. Co výsledná situace představuje pro obyvatele? Pro příklad nemusíme chodit daleko – jistě si vzpomenete na nedávný spor o umístění distribučního centra Amazonu, ve kterém se argumentovalo zvýšením nabídky pracovních míst, ale i nelidskými pracovními podmínkami a dopravním zatížením. Často se ukáže, že města se neorientují primárně na plnění materiálních, sociálních a kulturních potřeb svých obyvatel, ale spíše na růst: generování zisků a násobení ekonomických aktivit skrze vytvoření dobrého obchodního klimatu a populačních nárůstů. Tato orientace je však velmi ošidná: o vnějších dopadech typu zhoršené životní prostředí či vykořisťování zaměstnanců se až tak moc nemluví.
Existuje mnoho strategií, které by měly vést k růstu – jmenujme například městský branding a marketing (neslavně končící snahu o vytvoření městské image s heslem Žít Brno zná asi každý), nebo poskytování velmi výhodných a málo zavazujících pobídek pro investory, kteří v realizaci svých obchodních záměrů na místní dopad příliš nemyslí.
Města jako místa spotřeby
Tato pro-růstová orientace samozřejmě souvisí i s proměnou městského obyvatele a jeho života. Všude můžeme vidět narůstající důraz na zábavu a konzumní trávení volného času – všudypřítomné svítící reklamy, jádro města jako synonymum pro nákupní zónu a nejedno nákupní centrum v každém větším městě. Městský marketing propaguje místo jako příjemné pro život, plné obohacujícího a vzrušujícího kulturního dění a zajímavých příležitostí k trávení volného času.
Britský sociolog David Lyon poukázal na to, že některá místa ve městě přebírají charakter zábavních parků: veselé, barevné, příjemné a bezpečné prostředí známe z každého nákupního centra, kde si můžeme nezávazně dopřát, co si jen přejeme (pokud na to máme). Už ale nevidíme pracovní podmínky prodavaček a bezpečnostních pracovníků, nevidíme ani komplexní systém chodeb, skrze které se neviděné pohybují ukrajinské uklízečky, které se dostanou domů za rodinou jednou dvakrát za rok… o kontejnerech přetékajících vyhozeným jídlem ani nemluvě.
Dalším výrazným prvkem, který ovlivňuje charakter města je turismus. Ten nabízí návštěvníkům jednoduchý příběh, který město odlišuje od jiných a vyzdvihává konkrétní rysy vytržené z kontextu – jakýsi ideální obraz. Zbyde jen forma, která má odkazovat na pečlivě zvolené významy a budit určité dojmy, ale chybí zde reálný obsah. S touto image je pro místní obyvatele často dost těžké se ztotožnit.
Kromě důrazu na konzumaci místních a lákání turistů se v českých městech v posledních letech vynořila i snaha přilákat určité typy obyvatel. Kromě technologických expertů se jedná především o tzv. kreativce, kteří svou činností a způsobem života představují další potenciál k ekonomickému rozvoji města. V Brně například vznikla studie proveditelnosti tzv. Kreativního centra, které má za cíl rozvinout sociálně vyloučenou oblast, avšak situací stávajících obyvatel oblasti se příliš nezabývá.
Města se tedy snaží působit jako kreativní, vzrušující a příjemná místa, která nabízejí skvělé zážitky pro návštěvníky a příjemný život pro obyvatele.
Města jako čistá a bezpečná místa
Tento dojem ale nepřichází jen tak. Pokud má město/místo vytvářet zisk, musí být natolik příjemné, aby v něm lidé chtěli trávit čas a utrácet své peníze. Základní složkou je zde pocit bezpečí, který úzce souvisí s předvídatelností.
Jak jsem již zmínila na začátku, mezi odbornou veřejností i politickými zástupci existuje silné přesvědčení, že vlastnosti prostoru působí na chování lidí, kteří se v něm pohybují. Byly proto vyvinuty komplexní strategie, jak skrze architektonická řešení zmírnit co nejvíce faktorů, které by mohly narušit stávající řad. To znamená, vyloučit cokoliv nečekaného, neobvyklého, jiného.
V minulosti byla města obehnána hradbami, které jej měly uchránit před nebezpečím zvenku. Nyní města zaměřují svou pozornost dovnitř. Lze říci, že současná forma je často definována strachem: bojíme se rizik a bezpečí patří mezi jednu z nejvýznamnějších hodnot.
Co to znamená prakticky? Jistě vás napadne instalace již všudypřítomných kamer nebo nepohodlných laviček, na kterých nikdo nebude dlouho sedět. Mezi další prvky patří například prostředí upravené tak, aby nebylo příjemné zde pobývat, pokud to není nutné, nebo třeba zrušení veřejných záchodů, kdy se počítá s tím, že lidé budou využívat záchody v přilehlých podnicích jako platící zákazníci. Nehostinná architektura – nijak nečleněné zdi, chybějící městský mobiliář, velké nudné bloky a reflexní sklo – to vše nás odradí od setrvávání na daném místě, protože se tam nebudeme cítit dobře a nepřijde nám to tam nijak zajímavé. Město se tedy postupně polarizuje na živá místa, která se snaží přitáhnout konzumenty a co nejdéle je udržet, a místa, která jsou v lepším případě pouze tranzitní.
Jak k instalaci těchto prvků dochází? Ukažme si to na nejtypičtějším prvku – kamerových systémech. Prvním krokem zavádění je problematizace – reálné události jsou formulovány jako budoucí rizika, která se pravděpodobně stanou, a proto je nutné jim předcházet: Pokud se ve městě stane zločin, může se jednat o ojedinělý případ, ale do budoucna zde vzniká riziko kriminality. Zároveň je celá událost často eskalována a zasazena do kontextu úpadku nebo krize, zpravidla skrze místní média. Postupně se tak legitimizuje zavádění nejrůznějších preventivních forem ve jménu zdraví, bezpečí, prosperity, nebo veřejného blaha a městský prostor je pozvolna protkáván formálními i neformálními strategiemi, které mají rizika snižovat.
V podstatě se nad těmito věcmi nepozastavujeme, protože jsou pro nás už něčím naprosto běžným, velkou sílu má také populární argument, že „kdo je poctivý, nemá co skrývat, a proto mu kamerový dohled nemůže vadit“. V českém prostoru jsou tato přesvědčení silně zakotvená, zajímavě o tom svědčí i nejrůznější výběrová šetření, která si města nechávají dělat. Lidé otázku kriminality velmi často zdůrazňují (a to i v místech, která lze ze zkušenosti považovat v podstatě za bezproblémová) a sami zavádění kamerových systémů požadují – na což města reagují dalším pokrýváním míst kamerami.
Tato veřejná podpora kamerového dohledu je založená na předpokladu, že rizika jsou reálná, je důležité jim čelit a že tento způsob funguje a je efektivní. To pravděpodobně pochází z médií, která využívají záběry z kamer, které mají za úkol přesvědčit, že díky nim se naše ulice stávají bezpečnější. Kamery mají zvyšovat šance k dopadení pachatele, snižovat strach ze zločinu, urychlovat díky poskytnutí důkazního materiálu soudní procesy…
Je to ale opravdu tak? Jistě však máte ve svém okolí někoho, komu například ukradli kolo z místa, které je pokryto kamerami, přesto policie nebyla schopna záznam vyhledat, nebo s jeho pomocí například dopadnout pachatele. Toto je jen banální příklad, pozoruhodné však je, že snížení kriminality skrze tyto techniky nebylo doposud přesvědčivě prokázáno. Pokud kamery měly nějaký dopad, spíše se jednalo o přesun nežádoucího jednání na místo, kde kamery ještě nejsou, nebo jako prevence fungují pouze na určitý typ jednání. Výsledky se také zásadně liší podle velikosti města a dalších parametrů. Nabízí se také další sporná témata: většinou například nevíme, kdo nás skrze kamery pozoruje: jedná se o policii, nebo soukromou agenturu? Ukládá se záznam? A na jak dlouho?
Co s tím?
Je samozřejmě možné argumentovat, že tato témata v našich městech stále ještě nenacházejí tak silná vyjádření, jako například v některých větších západoevropských městech. Jedná se však o významné trendy, které rozvoj našich měst v současnosti určují. Dívat se kolem sebe a přemýšlet nad samozřejmými prvky naší každodennosti může hrát v situaci, kdy města začínají zavádět různé techniky občanské participace, významnou roli: jako občané pozvolna získáváme možnost kriticky přistupovat alespoň k některým krokům, které jsou v našich městech realizovány.
Terezie Lokšová, studentka doktorského stupně