Veřejná sociologie má především řešit otázky spojené se společenskými problémy. Odpovědnost zde není vykazována zadavatelům, ale přímo veřejnosti, od které sociologie není oddělena a uzavřena ve slonovinové věži abstraktních analýz, ale se kterou je naopak organicky propojena. Cílem veřejné sociologie je vytvoření prostoru pro dialog mezi sociologií a veřejností, který by vedl obě strany k hlubšímu pochopení veřejných problémů, jež by sloužilo pro formulaci politických řešení.
Jedním z témat, která dnes veřejná sociologie řeší, je výzkum ekonomické globalizace a její dopady na každodenní život. Možnosti uspokojovat své potřeby a zpříjemňovat si život stále novými a novými věcmi se zhruba od druhé světové války začaly významným způsobem zvětšovat. Začíná se proto hovořit o konzumní společnosti, která z nedostatku učinila záležitost minulosti. Na druhé straně se však už od 60. let stále hlasitěji ozývají hlasy, které ukazují odvrácenou stranu společnosti hojnosti. Někteří autoři jdou dokonce tak daleko, že spojují relativně vysoký stupeň blahobytu, který je přístupný širokým skupinám populace, s vytvářením umělého světa, v němž nejsme schopni určit, co ještě jsou naše potřeby a co už je sugesce nebo přímo manipulace průmyslového komplexu, s iracionální stránkou naší psychiky. Reklama má jakožto nedílná součást distribuce zboží tendenci představovat zboží v retušované formě a vytvářet tak svůdnou a falešnou reprezentaci výrobků. Reklama se proto velice efektivním způsobem může podílet na zakrývání procesu produkce, který je v dnešní globální ekonomice rozprostřen do více bodů a častokrát umístěn daleko za hranicemi našeho žitého světa. V důsledku panuje jen velmi malé povědomí o tom, jak probíhá proces výroby zboží, jak k nám zboží putuje, komu přináší zisky a kdo na něj naopak doplácí. Víme, kam si pro zboží dojít, ale známe jeho příběh?
Slabé povědomí o výrobě však máme, i když od nás není vzdálena několik tisíc kilometrů, ale nachází se takříkajíc za humny. To jsem si uvědomil při svých toulkách zdánlivě nedotčenou šumavskou přírodou. Nádherné shluky smrkových školek se táhnou často několik stovek metrů po stráni. Člověk se tak snaží napravit negativní důsledky průmyslové těžby dřeva. Houfy lesního porostu a mlází však nemluví a jen těžko nám řeknou, že je sázela pracovní síla na jedno použití. Mezi jinými to byli migranti především z tzv. třetích zemí mimo Evropskou unii, kteří žili v nuzných podmínkách zbaveni svých práv a končili odvrhnuti a bez výplaty. Pojmenovali jsme je a překřtili na Stromkaře, abychom upozornili na vykořisťování firmami podnikajícími v lesnictví. Mnozí z nich ho nedokázali ani vyslovit. Když jsme se začali případem zabývat podrobněji, zjistili jsme, že mezi zadavatelem a pracovníkem existuje hutná síť firem a vztahů, o kterých jsme neměli ani pojetí. O to více nás posléze překvapilo, že původním zadavatelem zakázky byla státní společnost Lesy ČR, která nejdříve propustila své zaměstnance, aby potom mohla zakázky outsourcovat na síť externích dodavatelů. Ti dále zakázky rozkládali a některé úkony přenechávali dalším firmám. Veškeré peníze se rozpustily po cestě, aby nakonec na lesní dělníky zbyla jen prázdná chlácholivá slova o nikdy nevyplacené mzdě.
Nové formy organizace práce nemusí nutně vést k větší míře vykořisťování pracovní síly. Jsou k tomu však více náchylné, jelikož s nimi ruku v ruce nevzniká adekvátní legislativa, která by byla schopná jednání firem regulovat. Husté sítě mezifiremních vztahů navíc mají tendenci zatemňovat skutečnou povahu pracovních vztahů a redistribuci přidané hodnoty. Příslušné orgány počínaje inspektorátem práce a konče Policií ČR mají potom veliké obtíže zjišťovat, jestli je podnikání daných subjektů legální nebo jestli již nepřekračuje zákon.
Mezifiremní sítě však dnes nevznikají jen uvnitř států, ale daleko častěji se vytváří různé formy přeshraniční spolupráce. Co se ale změnilo, že již výroba není soustředěna v jednom místě, ale naopak se rozptyluje v prostoru? Visačky na výrobcích mají odkazovat na zemi původu. V době industriální epochy to mělo svůj smysl, zboží bylo určeno svými národními hranicemi a mohli jsme tak slyšet tikot švýcarských hodinek nebo hučení motoru německého automobilu. Jak je to ale dnes? Otočíme-li ciferník, bude na hodinkách švýcarské značky nejspíš nápis „Made in China“. Jsou hodinky skutečně z Číny? A proč mají potom švýcarskou značku? Vezměme si příklad amerického Applu. Jeden z jeho klíčových produktů iPod se podle známky vyrábí v Číně. Jeho vývoj, design a marketing však zabezpečují špičkové týmy specialistů ve Spojených státech.
Podíváme-li se na proces výroby podrobněji, zjistíme, že iPod sestává ze stovek komponentů. Uvedeme proto původ jen některých z nich: pevný disk je dodáván japonskou Toshibou, která sama outsourcuje svou výrobu do Číny nebo na Taiwan; display pochází od dceřiné společnosti Toshiby Toshiba-Matsishita a je vyráběn v Japonsku; procesor si Apple nechává zhotovit od amerického Broadcomu, který vyrábí na Taiwanu.
Na konci řetězce potom stojí společnost Foxconn, která zabezpečuje finální montáž. Foxconn se objevil v roce 2005 a dnes již zaměstnává přes milion dělníků ve více než dvaceti továrnách. Vytvoření nových pracovních míst a růst společnosti však v žádném případě nevedlo ke zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců nebo lidí v regionech, kde Foxconn působí. Dlouhá pracovní doba, často vynucená a neplacená práce přesčas, špatná kritéria bezpečnosti a autoritativní praktiky managementu vedly až k tragickým událostem roku 2010, kdy v továrnách spáchalo sebevraždu postupně čtrnáct dělníků. Foxconn na situaci reagoval instalací záchytných sítí, kterými obepínal ubikace pro zaměstnance, a novými pracovními smlouvami, v nichž se měli dělníci zavázat, že se nepokusí spáchat sebevraždu. A v případě, že by k sebevraždě i přesto došlo, že se jejich pozůstalí nebudou s Foxconnem soudit.
Příběh zboží se už nedá přelepit ani cedulkou se značkou ani cedulkou s nápisem „made in…“. Máme-li pochopit složitou strukturu globální ekonomiky a uvědomit si, jaké důsledky má mezinárodní dělba práce, musíme se začít zajímat o procesy, které v globální ekonomice sehrávají rozhodující roli, a o to, jak vznikají a fungují soubory firem a jaké mají důsledky pro zaměstnance, kteří v nich pracují. Sociologie pro to má vhodné nástroje a na rozdíl od ekonomie vidí za fasádu peněz a abstraktních modelů, které řeší především efektivitu společností a jejich konkurenceschopnost. Sociologie nám neustále připomíná, že za čísly a tabulkami existují skuteční lidé, kteří mají své potřeby a touhy. Úkolem sociologie je zajímat se o příběhy těchto lidí a snažit se hledat cesty, které povedou nejen k uchopení jejich postavení v rámci globální výroby, ale které rovněž mohou sloužit pro zlepšování jejich pracovních podmínek a kvality života.
Tomáš Bek, student doktorského stupně