Reklama
 
Blog | Sociologie FSS MU

Proč Šimečka (taky) nemlčí?

Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové a hloupé děti.

Jan Werich

 

Martin M. Šimečka ve svém textu „Proč mladí mlčí?“ publikovaném na ost-blogu Respektu 25. května 2015 vyzývá k tomu, aby si „mladá generace vzala slovo a vykřičela do očí té starší: Stydíme se za vás, protože jste hloupí, nemravní a nectíte tradici“. Šimečkův blogový příspěvek byl po dobu jednoho týdne nejčtenějším textem webu Respektu a na facebooku jej sdílelo patnáct set čtenářů. Dle našeho názoru Šimečka ve svém textu vychází z určitého typu uvažování, vůči němuž považujeme za nutné se důrazně vymezit, poukázat na chybnost jeho předpokladů, jeho plytkost a v důsledku i nebezpečnost.

Onou tradicí, na kterou by se dnešní „mladí“ měli odvolat, Šimečka myslí „společenskou smlouvu, jež po staletí přikazovala investovat do nové generace“. Dle komentáře byla zrazena „starší generací, která (zejména na Západě) vydrancovala zdroje a politickou i početní převahu dnes využívá jen na to, aby si hlídala výši svých důchodů“. Tento závěr je přitom doložen autorovou frustrací nad osobním (ani ne tak politickým) chováním několika bývalých i současných vrcholných představitelů České a Slovenské republiky, konkrétně Petra Nečase, Davida Ratha, Roberta Fica a Pavla Freša, pro které Šimečka volí kolektivní označení „padesátníci“. Celý obraz je pak takřka obligátně zarámován postavou Miloše Zemana jako důkazu naprostého úpadku ve stáří.

Autorky a autoři tohoto textu jsou názoru, že na příspěvek podobného typu je užitečné upozorňovat i po čase, a to proto, že se směle může rovnat s těmi nejstereotypnějšími počiny obíhajícími po internetových sítích. Naše reakce na Šimečkův text není obhajobou mladých lidí, tak jak by možná očekával autor. Vůči své budoucnosti ani prostředí, ve kterém žijeme, nejsme lhostejní, ale taky nemůžeme a nechceme přistoupit na takto nastolenou a z našeho pohledu povrchní dichotomickou hru o veřejné blaho. Šimečkův text shledáváme zavádějícím přinejmenším ve dvou ohledech. Za prvé, nepřípustně generalizuje a přisuzuje hlavní vinu „morálně zkažené generaci“, jejímiž nejviditelnějšími postavami jsou zmiňovaní politikové. Zvýznamněním jediného společného jmenovatele této skupiny lidí, tedy věku, či příslušnosti k jisté generaci, zahaluje desítky jiných motivů jednání vyplývajících z jejich sociálních, ekonomických a politických pozic; i roli celého systému, v němž se pohybují. Za druhé, vyznačuje se naprosto neopatrným, naturalizujícím a nereflektovaným nakládáním s pojmem tradice.

Max Weber, expert na tradici a etiku, ale také důsledný empirik, by se při čtení Šimečkova textu chytl za hlavu. Celá Weberova práce poukazuje na značnou „křehkost“ a především přísnou historickou podmíněnost jevů, které se z pohledu pozorovatele nahlížejícím na svět v určité krátké chvíli zdají být přirozené a pevné. Může přitom jít i o tak komplexní jevy jako je tradice nebo etika. S tím souvisí další významný a dodnes výsostně aktuální Weberův poznatek, a to sice, že tradice a etika nejsou izolovanými soustavami myšlenek a významů předávaných z generace na generaci, ale jsou naopak zásadně utvářeny v souhře materiálních a strukturálních podmínek dané společnosti. Pod nimi si lze představit bohatství, s ním spojenou rovnost či nerovnost, a především legislativu. Domněle „věčné“ a staleté tradice, stejně jako celý společenský řád, se mohou měnit mnohem rychleji a rozmanitěji, než se zdá, a to i v řádech pouhých desítek let.

Reklama

Celou Šimečkovou ideu o tom, že tradicí „vyspělé“ evropské společnosti v posledních několika stech letech, bylo jakési „sebeobětování se“ ve prospěch mladé generace, považujeme za nesmysl. Dokonce by se dalo říci, že tomu mnohdy bylo naopak. K postupnému omezování dětské práce například ve Velké Británii docházelo až ve druhé polovině devatenáctého století, přičemž situaci bychom z dnešního pohledu považovali za uspokojivou nejdříve na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V ostatních evropských státech byly podmínky stejné nebo horší, o USA nemluvě. Vůbec konstrukce dítěte (potažmo mladého člověka) jako specifické kategorie člověka souvisí až s postupným a pomalým rozšiřováním povinné školní docházky, což bylo vládní opatření, které mělo za cíl modernizaci společnosti, a to na úkor „tradice“, byla-li jaká.

Představa mladého člověka jako někoho, do koho by se mělo „investovat“, je ještě nedávnější. Souvisí s prodlužováním věku dožití a bezpochyby i s poválečným zavedením bezplatného vysokoškolského vzdělání a jeho otevřením širším vrstvám společnosti. Můžeme ji tedy vcelku s jistotou datovat až do období po druhé světové válce.

Šimečka v článku odkazuje na průzkumy a tvrdí, že „většina mladých Evropanů si myslí, že se bude mít hůř než jejich rodiče“. Tuto situaci považuje za alarmující a opět ji označuje za jakýsi zlom v několikasetleté tradici optimismu vůči budoucnosti. Zpochybnit toto tvrzení o jakémsi náhlém přerušení tradice dokáže kdokoliv se základním historickým přehledem. V podstatě každý člověk žijící mezi lety 1700 a 1945 v Evropě zažil během svého života (žil-li padesát let a více) alespoň jednu válku. Tam, kde chce Šimečka vidět kontinuální vývoj a optimismus, vládne ve skutečnosti řada diskontinuit a nejistot spojených s výhledem do budoucna.

Předpoklad jakési staleté společenské smlouvy, která zajišťovala nekonfliktní rozvoj společnosti a mimo jiné byla postavena i na přínosném mezigeneračním soužití je mylný. Ve skutečnosti, pokud se někdy něco podobalo takové společenské smlouvě, která se Šimečkovi stala ideálem, bylo to výsledkem politického vývoje v evropských zemích po druhé světové válce. A to zejména kvůli důrazu na sociální soudržnost.

V rámci svého disertačního výzkumu se jeden z autorů mimo jiné zabývá reorganizací jedné nadnárodní společnosti se sídlem v západní Evropě. V průběhu této reorganizace dochází k přesunu administrativních míst ze „Západu“ do České republiky. Zajímavým aspektem tohoto přesunu je skutečnost, že práci, kterou na Západě vykonávali zaměstnanci několik desítek let, dnes se tedy jedná o padesátníky a šedesátníky, přebírají v České republice čerství absolventi vysokých škol, především ekonomických fakult. Jejich agresivitě a tahu po „efektivitě“, která je stimulovaná zkušenějšími manažery, nemohou „západní“ zaměstnanci ve své snaze uchránit si práci dlouho konkurovat. Přesun činností je tedy čím dál rozsáhlejší a intenzivnější.

Západní i čeští manažeři v rozhovorech ujišťovali, aniž by na to byli přímo dotázáni, že zaměstnanci na Západě nejsou propouštěni, ale odchází do předčasného důchodu, nebo je jim přidělena jiná práce. Až později se jeden ze západních manažerů odvážil dodat, že to je sice pravda, ale ona nová práce se často vyskytuje několik set kilometrů od té původní. Západní zaměstnanci nacházející se ve věku po padesátce jsou tedy vrženi do jednoznačně těžké situace. Čí je to vina? Mladých lidi v České republice, kteří chtějí pracovat, nebo starších zaměstnanců na Západě neschopných se přizpůsobit? A měli bychom se tak vůbec ptát? Neměli bychom si spíše přiznat, že současný ekonomický systém je schopen jakoukoliv příležitost ke snížení nákladů okamžitě vytěžit, a to nehledě na sociální dopady, a že právě proto je nutné tyto důsledky řešit politicky?

Šimečka se ale otázku viny rozhodl zodpovědět jinak. Na základě interpretace výsledků průzkumů, které zmiňuje, se ptá: čí vinou si většina mladých Evropanů myslí, že se bude mít hůř než jejich rodiče? Poté se odhodlaně vybírá jednoznačnou cestou nacházení viníků v řadách padesátníků a lidí starších. Nositele onoho pesimistického pohledu, jejich hodnoty, preference, životní styly, ale také systém, který spolu se staršími občany spolutvoří, ve svém uvažování dokonale upozaďuje a přehlíží. S lehkostí štěpí svět do vylučujících se kategorií: mladý – starý. Z jeho textu čtenářům není ani zřejmé, kudy vede hraniční linie mezi zvolenými kategoriemi, jisté je jenom jejich hodnotové zatížení. Mládí je dobré a stáří zlé a vinné. Prosté rozseknutí života na dvě poloviny a jeho jasné zhodnocení, tak jak jsme zvyklí z většiny televizních seriálů, reklam a billboardů. Jedná se o přesně opačnou strategii než ta, na základě které postupujeme my. Snažíme se přemýšlet ve společném prostoru, komunikovat a konec konců taky vzhledem ke své – ano, nejasné a nejisté, ale snad ne natolik katastrofální – budoucnosti spolutvořit společnost, která nevylučuje. Nejen starší či mladší, ale ani Romy či migranty.

Pro svou jednoduchost a myšlenkovou nenáročnost by bylo lákavé perspektivu otočit a zasadit Šimečkovo myšlení do předem připravených generačních souvislostí. Jako by Šimečka mluvil v dnes již poněkud antikvárním post-disidentském diskursu generace „morálních hodnot“, který zakrývá politické a ekonomické souvislosti dnešního světa škraboškou abstraktního mluvení o morálce a tradici. Morálních hodnot, které jsou v disidentském příběhu zdevastovány nejprve komunismem a později konzumní společností.

Ale takové uvažování necháme jiným.

 

Petr Kubala, Petr Mezihorák, Zuzana Révészová, Táňa Sedláková
Autorky a autoři působí nebo působili na katedrách sociologie a psychologie FSS MU.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama