Nic nemůže takové dilema rozhodnout lépe než empirické prověření. Ať pánové jednoduše ukážou, jestli k nám mohou promlouvat zpoza hradby více než jednoho století. Stačí jim jen položit tu správnou otázku.
V těchto dnech žije „národ“ čtvrtkulatým výročím listopadových událostí z roku 1989. Nabízelo se proto konfrontovat pány klasiky právě s touto událostí a místem, které zaujímá v „myslích a srdcích“ dnešní české populace. Dovolil jsem si je proto vyvolat ze sociologického záhrobí a zeptat se jich na jednu a tutéž věc:
V těchto dnech si v České republice připomínáme 25 let od tzv. Sametové revoluce z listopadu 1989. Více než kdy jindy předtím se přitom ukazuje, že její odkaz není v české společnosti zdaleka vnímán jednoznačně a neproblematicky, podobně jako se ve stoupající míře rozrůzňuje hodnocení doby před rokem 1989. Co vás v první řadě napadá, když českou společnost „25 let poté“ pozorujete?
Alexis de Tocqueville (Francie, 209 let)
Mně se určitě vybaví nedávná slova vašeho bývalého prezidenta Klause. Na jedné své přednášce řekl: „Troufám si tvrdit, že komunismus nebyl poražen, ale že se samovolně rozpadl. Změna režimu proběhla rychle, klidně a nenásilně. Byla to směsice spontánnosti a cílené snahy.“ Pokud znáte mou práci o Starém režimu, tak se mi asi moc nedivíte. Inspirován moudrým Montesquiem, snažil jsem se vždycky dopátrat toho, co způsobuje význačné společenské změny a jaké příčiny leží v kořenech politických revolucí. Nevím, jestli jste četl i mé Vzpomínky, ale v nich kromě jiného píšu o rozdílech mezi vnímáním příčin historických událostí u intelektuálů a politiků. Zatímco první z nich mají sklon uchylovat se k obecným procesům, ti druzí je hledají v konkrétních, dílčích událostech. Obě skupiny se přitom mýlí. Jak jsem se snažil ukázat na případu mé rodné Francie, ve hře jsou vždycky oba druhy příčin: ty obecné, staré, dlouhodobé, povětšinou neviditelné, stejně jako ty konkrétní, nové, krátkodobé, viditelné. Každá revoluce je výsledkem obojího. Nevím, jak moc se tohle u vás chápe. Takže když se dívám na váš Listopad 1989, vidím na jedné straně vnitřní rozklad systému, jak o něm hovořívá pan Klaus nebo jak ho třeba popsal váš profesor Možný, vidím i geopolitické souvislosti, které tak rádi zdůrazňují ti, které vaše revoluce smetla na dlažbu. Na druhou stranu ale také beru v patrnost disidentské aktivity v československé společnosti, roli lidí jako Václav Havel anebo i samotný policejní zásah na Národní třídě 17. listopadu. Nevidím jako rozumné, ba to přímo vnímám jako mylné, vybírat z uvedených jevů jen jeden a ukazovat na něj prstem jako na tu „skutečnou příčinu“ revoluce. To se mi jednoduše příčí.
Karl Marx (Německo, 196 let)
Já jsem hlavně rád, že moje jméno už není vláčeno bahnem tak, jako tomu bylo krátce po oné kontrarevoluci. Čemuž se, pravda, zase tolik nedivím, protože vídávat na prvomájových transparentech svoji tvář sice příjemně šimralo moje ego, ale jinak jsem z toho neměl pražádnou radost. Naprosto chápu, že Listopad 1989 už česká společnost nevnímá tak nekriticky oslavně, jako tomu asi bylo před těmi pětadvaceti lety. Zdůrazňuju přitom to „asi“, protože jsem skeptický k tomu, jak o nadějích a přáních lidu referuje vládnoucí třída. A mám k tomu dobré důvody. Zaznamenal jste taky ten výzkum veřejného mínění, podle kterého si tehdy jen 3 % lidí přálo kapitalismus, kdežto skoro polovina jich chtěla jít dále socialistickou cestou? Dneska tady ten kapitalismus máte a vidíte sami, co to obnáší. Tisk se sice snaží budit dojem, že lidi jsou spokojení, ale tomu já nevěřím. Jak jsem kdysi prohlásil: vládnoucí ideje jsou idejemi vládnoucí třídy. A to platí dneska stejně, jako to platilo dříve. Můžete to vidět i na vnímání toho Listopadu. Buržoazní politici a jejich nájemní psavci bijí na poplach, že prý se pošlapává odkaz té slavné revoluce, že prý lidé rychle zapomínají. Jenže ono je to jinak: kácí se jenom obraz, který o té kontrarevoluci po léta vládnoucí třída ve společnosti udržovala. Jenže teď se pod tvrdým dopadem kapitalistické reality tahle třída poroučí a s ní i její ideologie, kterou po celý čas obluzovala lid. Buržoazie se hroutí a s ní se hroutí i její falešný obraz světa. Jsem rád, že na má slova dochází.
Georg Simmel (Německo, 156 let)
Všiml jsem si, že máte na stole článek o 17. listopadu 1989, který je nadepsán titulkem „Mrtvé výročí“ a konstatuje, že tento státní svátek zevšedněl a stal se svátkem jako každý jiný, kdy politikové chrlí fráze a lidé si užívají dne volna. A vůbec tím nejsem překvapený. Vzpomínáte, co jsem svého času napsal v eseji o konfliktu v moderní kultuře? Připomenu vám to: „Hlubinný proces spočívá zřejmě v tom, že život, jehož podstatou je neklid, vývoj, dál plynoucí proud, trvale napadá své vlastní produkty, které nabyly pevné podoby a nejdou ruku v ruce s ním; protože však svoji vnější existenci nemůže nalézt nikde jinde než právě v určitých formách, je tento proces viditelný a můžeme jej pojmenovat jako vytlačování staré formy novou.“ Takže v okamžiku, kdy se prožitek té revoluce, onen proudící život, který se v ní projevoval, zhmotnil do podoby „státního svátku“ a každoročního „výročí“, započal nevyhnutelný proces, na jehož konci bude smrt. Slovy jednoho z vašich spisovatelů: život je jinde. Ale netřeba se tím trápit, je to nutný důsledek skutečnosti, že jsme bytostmi žijícími v kultuře. Těm, kteří lkají nad zmrtvěním tohoto svátku, bych doporučil, aby neplýtvali silami na záchranu něčeho, co nezachrání. Je to jako chtít zastavit řeku. Místo toho by se měli soustředit na to, kde je život tady a teď.
Émile Durkheim (Francie, 156 let)
Já bych plynule navázal na kolegu Simmela. V závěru svých Elementárních forem náboženského života jsem formuloval následující postřeh: „Velké dějinné události, jež v minulosti vzrušovaly naše otce, nás již tolik nenadchnou. Buď proto, že jsme si na ně zvykli natolik, že si je už neuvědomujeme, nebo proto, že již nedostačují našim současným nárokům. Přesto však nemáme nic, co by je mohlo nahradit.“ A posléze jsem k tomu dodal: „Zkrátka staří bohové stárnou a umírají, zatímco noví se ještě nezrodili. Proto musel ztroskotat i Comteův pokus o zavedení nového náboženství na základě starých, uměle oživených historických vzpomínek. Živý kult totiž může vzejít pouze ze života samého, a nikoliv z mrtvé minulosti. Jednou lidské společnosti opět zakusí hodiny tvůrčího pohnutí, z nichž vzejdou nové ideály a nové myšlenky, jež lidstvo jistou dobu povedou.“ Tím nechci říct, že váš svátek je už skutečně něčím mrtvým. Možná že není, možná se ukáže, že tento váš bůh je stále při životě a odpovídá nárokům, které máte. To si já netroufám posoudit. Ale pokládám za moudré být připraven na to, že tento bůh už skutečně odchází na odpočinek, ať už zasloužený, nebo ne, a žádné umělé oživování už mu nepomůže. Co ale potom, namítnete. Nepropadneme se do šedi? Inu, stát se to může. I Francie mých časů procházela jakýmsi přechodným obdobím morální průměrnosti. Ale nemyslím si, že by to tak zůstalo navždy. Dokud tady bude lidská společnost, budou tady i její bohové, byť se jejich tváře budou měnit.
Max Weber (Německo, 150 let)
Původně jsem chtěl reagovat na pana Marxe, jehož zjednodušující náhled na vztah mezi idejemi, politickou a ekonomickou realitou mě poněkud popuzuje, ale nebudu dávat prostor své ješitnosti a navážu na své předřečníky. To, co dneska česká společnost zakouší, bych označil jako rozčarování z důsledků rutinizace charismatu. Události listopadu 1989 byly, jak už to tak u revolučního dění bývá, charismatem přímo prodchnuty. Legitimita prvních polistopadových politiků, a tím i politického a ekonomického systému, který zde pomáhali nastolit, se z velké části zakládala na jejich charismatu. Ať už šlo, pochopitelně, o Václava Havla, tak i o Václava Klause, což dnes možná bude znít trochu neuvěřitelně, ale zkuste si projít dobové materiály a uvidíte, jak byl tehdejší ministr financí mezi lidem populární. Charismatické panství však vykazuje vysokou míru nestability, což je dáno jeho zdrojem, jímž jsou mimořádné individuální vlastnosti jeho nositelů. Jakmile víra v ně pomine, a nemusí jít nutně o výsledek úmrtí dané osoby, nastává nejistota. Charismatické panství, pakliže že se útvar na něm založený zcela nerozpadne, se pak přemění buď v panství tradiční, anebo – jak je to pro moderní společnost daleko typičtější – v panství legální. To však s sebou přináší řadu rizik a nedostatků, jak jste ostatně všichni mohli vidět na osudech Německa po 1. světové válce. Legální panství je ze své podstaty fádní a bezkrevné, a proto snadno probouzí touhu po novém charismatikovi. Ostatně, váš současný prezident se nechal slyšet, že potřebujete charismatické vůdce, přičemž jednoho takového i přímo jmenoval. Musím říct, že mi to dává smysl. Stejně jako skutečnost, proč u vás oslabuje vliv prvního polistopadového prezidenta a jeho blízkých. Václav Havel byl bezpochyby charismatickým vůdcem. Ale dnes už tady není a jeho „žáci“ si odkazy na něj nevystačí. Moderní společnost tradičnímu panství nepřeje, takže skutečnost, že je někdo „dědicem Václava Havla“ za dostatečný zdroj legitimity pro vládnutí pokládat nebude.
Karl Mannheim (Maďarsko, 121 let)
Já bych pozornost stočil trochu jiným směrem. S tím, co uvedli mí kolegové, se dá určitě v řadě ohledů souhlasit. Přesto mi v jejich pohledech chybí jeden významný aspekt, a to aspekt generační. Vašim současným debatám o odkazu 17. listopadu a vnímání doby předlistopadové rozumím v prvé řadě jako příkladu generačního střetu. Dovolím si připomenout jednu pasáž ze své stati Problém generací. Hovořím v ní o skutečnosti, že „dvě po sobě následující generace vždy přemáhají – ve světě i v sobě samém – každá jiného protivníka. Zatímco staří ještě bojovali s něčím v sobě nebo v okolním světě a podle tohoto protivníka zaměřovali veškeré své city, vůli i pojmová vymezení, pro mladé tento protivník zmizel. Primární orientace této generace začíná úplně někde jinde“. Řekl bych, že v této formulaci se ukrývá klíč k odpovědi na otázku po důvodech malého zájmu současné mladé generace o 17. listopad a jejího údajného podceňování komunistického nebezpečí v podobě návratu komunistického režimu. Tato generace už je formována jinými zážitky a zkušenostmi, má jiné protivníky a priority. To pochopitelně neznamená, že se i mezi ní nemohou najít lidé, kteří listopadové události berou se vší vážností. Jistě takoví existují, přesto si troufám říct, že i pro ně je Listopad 1989 něčím podstatně jiným než kupříkladu pro ty, kteří se narodili v 60. a 70. letech a pro které znamenal Listopad 1989 skutečné nadechnutí se čerstvého vzduchu a otevření pole individuální svobody, do něhož mohli vstoupit dost mladí na to, aby ho využili. Ta následující generace už zná „komunismus“ jen zprostředkovaně a současnost už nenahlíží perspektivou posunu vpřed oproti éře předchozí. Proto k ní také může být mnohem kritičtější. Fakt, že je to „lepší než za komunismu“, jim ani zdaleka nestačí, antikomunismus je příliš neoslovuje.
Už jsem chtěl pánům poděkovat za jejich odpovědi, když jsem zaslechl důrazné a nespokojené zakašlání.
Vilfredo Pareto (Itálie, 166 let)
Dobrý den, už jsem si zvykl na to, že jsem ze společnosti pánů, údajných „sociologických klasiků“, se kterými jste zde mluvil, pravidelně vyobcováván. Přesto se s tím nehodlám smiřovat. Takže bych se, s vaším dovolením, nebo i bez něj, také k věci vyjádřil. Mohlo by se vám to líbit, protože tak budete mít celkem sedm odpovědí – a sedmička se, jak jistě víte, obecně pokládá za šťastné číslo. Ale nebojte, budu stručný. Víte, o deziluzi toho já vím hodně, stejně jako o lidské iracionalitě. Proto jsem jen málokdy nějakým děním ve společnosti vskutku zaskočen. Dokonce bych řekl, že zaskočený sociolog je špatný sociolog. Tedy, pokud se podívám na vaši dnešní společnost, vidím v něm klasický obraz cirkulace elit. Jak s oblibou říkám, dějiny jsou hřbitovem elit. A u vás právě jedny elity na takový hřbitov míří, aby byly nahrazeny elitami jinými, které samozřejmě dříve či později potká naprosto totožný osud. Se zadostiučiněním jsem si proto vyslechl rozhovor s vaším filozofem a mým „italským“ kolegou Václavem Bělohradským, ve kterém padla i tato slova: „Nemá cenu si předstírat, že je nějaký lid. Vláda menšiny nad většinou je antropologická konstanta. Všechny vlády jsou oligarchické. Záleží na tom, kdo a jak ty oligarchy řídí a kontroluje.“ Mohu jen vyslovit naději, že konstatování této velké pravdy významným intelektuálem přispěje alespoň trochu k mé rehabilitaci na poli sociologické teorie a dějin klasické sociologie.
Otázka položena, odpovědi vysloveny. Teď už jen zbývá vyhodnocení testu. Takže mají nám sociologičtí klasikové stále ještě co říct?
Roman Vido, na katedře působí jako odborný asistent