Maturoval jsem z matematiky a informatiky. Informatika šla přirozeně, protože počítač jsme měli doma odjakživa a nové modely písíček přicházely prakticky s tím, jak jsem dospíval. Vrnění zdrojového větráčku bylo mou ukolébavkou, příkazová řádka mě socializovala. Když dnes někde náhodně zaslechnu surrealistické vyzvánění dial-upu, s kanoucí slzou se nostalgicky vracím do dětských let.
Mými věrnými společníky na cestách pionýrskou virtualitou se stali: neskutečně atletický princ z Persie a jeho ikonicky bílé pyžamo, Lara Croft, jež spojením „smyslnosti“ a „hranatosti“ zamotala nejméně celé jedné generaci hlavu, a stereotypizovaný ozbrojenec ze Středního východu ze hry Counter-Strike. Vše se jevilo jasné jako facka: hranaté nebo pixelové, na obrazovce ožívaly sny překračující nejdivočejší fantazie reálného světa. Realita „tam venku“ se v devadesátých letech stala snad ještě nudnější než po masovém nástupu televize. Oltář PC monitoru lákal, sváděl a nabízel alternativní zakoušení světa – alternativní život vedle života ve fádní a stále stejné realitě.
I když matematika mi moc nešla, ani mě nebavila, nějak jsem se jí prokousal a podal si přihlášku na informatickou fakultu. Sem tam něco spočítat nebo naprogramovat byla chabá cena za to, že člověk mohl jinak veškerý čas trávit hraním her, chatováním, objevováním online i offline světa uvnitř nekonečné a nekonečně se vyvíjející počítačové chobotnice. Všechno svištělo závratnou rychlostí a pořád se dělo něco nového. Každé nové technologické řešení rozkrylo pavouka nových technologických otázek, na něž bylo třeba hledat další řešení. Dynamika s flexibilitou si podávaly kliku u dveří řídící kabiny odbržděného rychlíku jménem Pokrok. Když jste do něj jednou nastoupili, zdálo se téměř nemožné, že by existovaly věci mimo něj. Pokrok byl všudypřítomný. Byl všude tam, kde se programovalo, vylepšovalo, počítalo a vyvíjelo. Pokrok byl rovněž logickým vývodem všech rovnic a algoritmů. A logika se tvářila neúprosně.
Rychlík pokroku mě postupně dovezl k bakalářskému diplomu v oboru aplikovaná informatika. Zároveň se zahájením magisterského studia jsem nastoupil jako programátor v malé IT firmičce, na částečný úvazek. Lapen v progresivní síti vztahů, přizpůsoboval jsem se chvatně a nadšeně business logice zpeněžitelných odpracovaných člověko-hodin: úkoly na vstupu se jen hromadily a zdálo se, že není nic jednoduššího, než je splněné posílat dál. Moje pozice byla definována v zásadě velice prostě: co nejefektivněji (za co nejmenší jednotku času) vyvíjet a modifikovat systém podle požadavků shora, s případnými problémy, vlastní neznalostí nebo nedostatkem informací si poradit investigativně, samostatně a angažovaně (rozuměj účastně). Ve firemní hierarchii jsem se de facto stal živým programujícím black boxem. Požadavek na vstupu zahrnoval různé údaje, včetně předpokládané doby splnění, které na abstraktní úrovni definovaly cílovou funkcionalitu. V předepsané podobě a za předepsanou jednotku času se pak na výstupu měl objevit výsledek postupující dál v řetězci. Co se dělo uvnitř, resp. jak jsem z daných vstupů vyčaroval požadované výstupy, to nikoho (vcelku pochopitelně) nezajímalo.
Moje zkušenost zde byla bolestivá. Princip black boxu mě uzavřel do nekonečného procesu, v němž bylo třeba vršící se hromadu úkolů na vstupu transformovat v požadované výstupy a při tlaku na zachování nesestupné výkonnosti jsem si tak brzy začal připadat jako součástka uvnitř bizarní počítačové krabice. Jakožto „součástka“ jsem ovšem podléhal řadě závad a anomálií. Měl jsem například hlad; tedy častěji než ostatní „součástky“. Taky jsem se potřeboval občas projít po místnosti, protáhnout nebo zkontrolovat výhled z okna. Největší poruchovost se však projevovala při samotném programování: docházelo zde k jevu, který jsem pracovně nazval jako „rozbíhavost myšlení“. Ostatní black boxy, které se mnou sdílely open office, podobnými závadami netrpěly, což mě ještě o to více uvádělo do neštěstí. Čím víc jsem byl jako součástka nešťastný, tím víc jsem se pak zadrhával v plnění úkolů a vice versa. Zatímco ostatní black boxy zvesela ujížděly tunelem uzavřeného systému plnění, výpočtů a logických vývodů, moje neznámá se zasekla v samotném předpokladu rovnice. Jako by samotné programování postrádalo smysl.
Při závěrečné konfrontaci s business logikou jsem přemýšlel, kde skutečně nastala chyba. Spoustu let to vypadalo, že programování a technologie znamenají budoucnost – budoucnost jak naší civilizace, tak mě osobně. K vyvrácení druhého předpokladu (tedy osobní roviny) jsem došel vzápětí. K vyvrácení prvního (tedy roviny civilizační) po několika letech intenzivní kontemplace spojené především se studiem sociologie.
Sociologie pro mě dnes znamená otevřenost v myšlení, přičemž tato otevřenost představuje pravidlo a hlavní tvůrčí princip. Nejde o „volnomyšlenkářství“ ani o „otevřenou mysl“ jakožto shovívavost k cizím názorům, ale o otevřenost (a imperativ k této otevřenosti) přijímat do svého uvažování takové fenomény, které dosud nebyly vepsány do vztažného systému, v němž se toto uvažování nachází. Otevřenost v myšlení ve smyslu rozšiřování oblasti představitelného, uvažovatelného a mluvitelného a přezkoumávání a posouvání hranic všeho, co je již nějakým způsobem představováno, uvažováno a mluveno.
Uzavřené systémy a jejich uživatelé jsou tu proto, aby (jako black boxy) naplňovaly, co už někdo vymyslel. Sociologie umí vy-myslet to, co ostatní svojí činností naplňují, aniž by o tom třeba i sami věděli. Jednoduše tím, že učí otevřenosti myšlení.
Jenda Váňa, student magisterského stupně