V běžném jazyce se stalo zvykem rozdělovat vědní disciplíny na tvrdé a měkké. Tvrdé jsou ty, které, tak jako fyzika, chemie nebo astronomie, pronikají do tajemství hmoty. Měkké vědy – sociologie, ekonomie nebo psychologie – studují svět lidí. Je přitom pochopitelné, že lidské chování je daleko méně předvídatelné, než chování hmoty. Zatímco kus sodíku hozený do umyvadla udělá pokaždé totéž, lidé se u svých umyvadel chovají, jak se jim zachce – a všude jinde také. Stalo se proto dalším zvykem říkat, že výsledky měkkých věd jsou samy jaksi „měkké“ – jsou nepřesné, špatně se kontrolují a nedají se s jistotou předvídat. Zkrátka tak, jako lidé samotní.
Jak však ukázal sociolog Max Weber, touha po předvídatelném, kontrolovaném světě, je hluboko v nás. Vědecké myšlení, které jsme se v posledních třech staletích bezděčně naučili používat v našem každodenním světě, chce stále předvídat. Všechno lze poznat, všechno lze předvídat a všechno lze kontrolovat – to je myšlenkový základ, na kterém vyrostla současná západní civilizace. V optice těchto principů jsou měkké vědy stále znovu frustrující. Stále znovu nedokáží sociologové přesně předpovědět lidské chování, stále znovu psychologové nenachází přesný recept na šťastný život, stále znovu jsou ekonomové překvapováni výkyvy hospodářského vývoje.
„Měkké vědy jsou zbytečné“, slýcháme proto často z různých stran. Máme příliš mnoho sociologů, tvrdí zástupci průmyslových svazů. Zbytečně vychováváme etnology a kulturní antropology, přisadí si politici. Všichni přitom dobře vědí, že veřejnost na jejich nářky uslyší. Vždyť si vedle sebe postavte stavebního inženýra a kulturního antropologa. Zatímco jeden vám bez reptání postaví most, druhý bude zkoumat a spekulovat, doptávat se, otravovat a na konci přijde s výsledkem, který stejně není stoprocentní. Takže je to jasná volba? Bohužel, není.
Měkký svět
Problém není ve vědách jako takových, ale v tom, čím se zabývají. Chemici mají svůj sodík a ten se při vhození do umyvadla chová pokaždé stejně – vše je předvídatelné. Svět, ve kterém žijeme, se však tomuto ideálu čím dál více vzdaluje. Není vinou sociologie, že lidé jednají iracionálně a nepředvídatelně. A není vinou antropologie, že se lidé, ač mají přístup k obrovskému množství informací, ve svém rozhodování řídí mýty. Není vinou měkkých věd, že věci nefungují jako sodík v umyvadle, a že se nedá všechno vyřešit tím, že inženýři postaví dostatečně dlouhý most. Nepředvídatelnost a komplexita jsou charakteristiky současného světa. Světa, který se vzdor naší snaze všechno předvídat, sám stal měkkým.
A ano, je to frustrující. Chcete třeba postavit dálnici, máte to celé dobře vymyšlené a zdůvodněné – ale lidé jsou proti. Chcete být dobří hospodáři, začnete rušit školky, protože se rodí málo dětí – a jakmile je zrušíte, tak se děti začnou rodit a školek je málo. Pečlivě zvažujete a vymýšlíte rozpočtovou politiku – jenže pak se cosi stane na americkém trhu s hypotékami, svět se propadne do finanční krize a vaše rozpočtová politika je vám k ničemu. Lidé napříč celou Evropou se mají lépe než kdykoliv předtím, ve volbách však hlasují pro protestní strany. Místo toho, aby se báli skutečných hrozeb, kterých je v Česku dost, třesou se Češi hrůzou před uprchlíky, kteří v jejich zemi nejsou. Je to celé iracionální, frustrující a strašně měkké.
A není se vůbec co divit politikům, že mají z měkkého světa strach, a že by měkké vědy nejraději zakázali, aby jim jej nepřipomínaly. Vezměme si takové globální oteplování: jak by to bylo krásné, kdyby existovalo nějaké „tvrdé řešení“! Zaplatilo by se dost inženýrů, ti by dodali dost nákresů a na konci by z toho byl nějaký globální ochlazovač, který by nás všechny před důsledky oteplování zachránil. Ta krása! Ta tvrdost! Jenže místo toho musíme zdlouhavě vyjednávat, iracionální politici se řídí přáními svých iracionálních voličů a o všem se dozvídáme z médií, která jsou úplně iracionální.
Sociální vědy a budoucnost
Sociální vědy, tedy ony měkké vědy o lidech, nestaví ani mosty, ani ochlazovače, a jejich výsledky nejsou tak předvídatelné jako sodík v umyvadle. Nabízí ale způsoby jak pochopit svět kolem nás – což je nesmírně cenná věc a dá se předpokládat, že do budoucna bude stále cennější. Protože náš svět se stal měkkým, nebo, jak říká sociolog Zygmunt Bauman, „tekutým“. A není to vina měkkých věd. Naopak, více než kdy jindy potřebujeme měkké vědy, abychom se v tomto komplexním, iracionálním a nepředvídatelném světě dovedli orientovat.
Průmyslníci a politici, kteří do každého mikrofonu zopakují, že máme příliš mnoho sociologů a antropologů, jsou nakonec nejlepším důkazem toho, o čem mluvíme. Nejistí a dezorientovaní v měkkém světě, dovolávají se inženýrského nákresu, který by jim jasně a racionálně řekl, co mají dělat, aby neztratili své voličské a tržní podíly. Ale měkký svět, na jehož budování se sami mimoděk podílí, jim pokaždé znovu proklouzne mezi prsty. Nakonec je tak jejich silácká rétorika staví do smutné společnosti: je známým faktem, že diktátoři a autoritáři, kteří se kdy v Evropě dostali k moci, vždy jako první brojili proti měkkým vědám. Aby také ne. Sociální vědy nejenže vysvětlují náš měkký svět, ale také do něj vnášejí myšlenky, které zpochybňují, znejišťují, otřásají zavedenými pravdami a otevírají alternativní cesty. A v tom jsou pro nás potřebnější, než kdy jindy. Neboť, jak napsal jeden z nejpronikavějších pozorovatelů naší doby: „Ne kolem nějakého nového druhu rámusu – ale kolem nových myšlenek otáčí se kolo dějin“.
Pavel Pospěch, na katedře působí jako odborný asistent